PŘADENO ŽIVOTA

Často se spojuji v mém nitru s archetypy, které cítím. Nejvíce se svou moudrou stařenou, která mne provází. Vím, že je jedna z žen mého rodu. Jedna a přitom všechny....Je to podpora, láska, vedení, moudrost...Přede nit mého života. Tká jako pavoučí žena. Tká píseň, jejíž melodie jsou vzpomínky, lekce, přechody, cykly, laskavost i zloba. Vše, co patří k životu, aby byl barevný. A co na to stařena? Třeba i vám pomůže podívat se na svou nit života trochu jinak..."Lásko moje, ano! To vše jsem já a to vše jsi i ty. Předena tvého života se kupí a září barvami. Obarvena tvou radostí, moudrostí, žalem, slzami. I ta oběť je tam zamotána. Ale jen ty víš, co vše se skrývá v těchto klubkách. Spousta jich na tebe čeká a nic nelze předběhnout. Ta nit života přivede k tobě vždy to, co čeká. Postupně, zcela. Nemůžeš prožívat to, co je ještě uvnitř klubka. Já vím, je to o trpělivosti, kterou často lidé hledají, a život je neustále vede. Ona ta trpělivost nás zpomaluje, abychom se naučili vnímat tu cestu, se všemi jejími barevnými květy. Možná bychom si jich ani nevšimli, kdybychom měli všechno hned... Ale život není, naštěstí, na povel. A je na každém, jak bude vnímat cestu svou. Je spousta možností. Otevřené oči dokořán, zvídavost dítěte, do široka otevřené nozdry jako divoký koník. Pozornost ke každému kroku, aby ti neušla jediná květina, lístek, ulita. Doteky Matky Země, vody, větru, ohně. To vše je na cestě. Zastavování, větření. Jako vlčice, které vítr nosí zprávy. Bez této cesty by cíl neměl smysl, neměl by tu hodnotu. Dosáhnout něčeho...a co dál? Budu se pak hnát za dalším cílem? A takhle pořád a pořád? A na konci života člověka napadne: "To je všechno? Teď je konec? Žil jsem vůbec?"

S láskou a úctou Lena Elíša