Vítr ve mně

Dívám se na vrbu, která mi mává svými novými lístky. Jsou zatím ještě jako děti, tak svěží, světle zelené, maličké. Jejich hru jsem zpozorovala díky větru...
"Má milá, vše čechrám a pak mi vše mává. Je to krásná hra. Nic nenechám v klidu, je to proud v čase, každý okamžik je vše jinak. Všimni si toho, lásko. Vše měním, rozdmýchávám a přitom jsem neuchopitelný, svobodný, svůj. Mnoho mých podob jsi poznala...Líbí se ti vlající hříva koní? Tanec stromů? To jsem také já. Je to svoboda. Nemám pravidla, nelze mne svázat, zavřít do krabičky, ponořit, ukotvit. Jen mne přijmout. Takový jaký jsem. Dokážu hladit, ovívat v letním vedru, čechrat klasy i vlasy... I ten uragán jsem já, ta obrovská síla, zuřivost. Dovol si být jako já. Dělej, co cítíš, věř svým pocitům, důvěřuj i svým zraněním, která se ozývají. Vše je v pořádku, vše přejde a vyléčí se. Věř, že jsi cyklická, lásko! Jsi žena, jsi živel!"
Baví mne mluvit s větrem a jeho asi taky. Vítr žije i ve mně, je to můj dech. Je mou součástí. Nadechuji tu svobodu, lehkost, tvořivost.                                                 

Děkuji ti, větře!