Rozhovor se strachem

Pořád chci být ta odvážná, přejdu žhavé uhlíky, nořím se do ledové vody, strávím týden ve tmě, ale pak si uvědomím, že mám vlastně strach být viděna, ukázat dary, které mám ukryty v sobě, mluvit před více lidmi...Ponořila jsem se tedy do svého nitra a uslyšela mluvit svůj strach: "Holčičko moje, pořád mne chceš někam zakopat, nevidíš mne. Moji sílu a obrovitost. Chci pozornost, uznání. Já tě chráním. Když nemám tvoji lásku, dělám obludnosti. Já vím, že ti to pak podkopává důvěru v sebe, ale já to musím dělat. Přijmi mne, jsem také důležitý. Dej mi pozornost! Ať můžu jednat jen tam, kde jsem zapotřebí. Pak tě nebudu omezovat a uleví se mi. Tobě i mě. Přijímej vše, každou stránku v sobě. Buď se mnou. Jsem součástí tebe. Jsem důležitý. Miluji tě také. Zvláštní, že? Vše je jinak..."
Jak moudrý je můj strach...Jak je důležité přijmout i naše temné stránky. Ony žijí vlastně životem nechtěného dítěte a přitom jsou součástí nás. Naše světlé stránky, to je to dítě, které je oslavované, chválené, dávané na odiv, milované. Ale je potřeba milovat naše obě děti, to světlé i to tmavé...

Krásný den Vám přeji